Hydra
Mimořádně jedovatá, dosahuje délky až
Pokud je hydře utnuta hlava, na místo ní narostou
dvě další. Mají vysokou regeneraci, proto nejbezpečnější
způsob jak je zabít je: udusit, nebo spálit.
yorkšíra Štístka. Kristýně bylo třináct a chodila do sedmé třídy. Kamarádila s Martinou ze své třídy. Kamarádky spolu seděly v lavici.
" Ahoj Kristýno!" pozdravila veselým a nadšeným hlasem Martina.
"Čau Martino, z čeho jsi tak nadšená?" zeptala se Kristýna Martiny.
Právě mě přijali do tanečního kroužku, řekla s velikou radostí Martina a
nadskočila.
To je super, taky bych si měla najít někde místo, řekla s ne tak velkým
nadšením Kristýna.
Ty si něco najdeš, řekla Martina a položila svou ruku na Kristýny rameno.
Kristýnka se usmála a zvedla hlavu.
Když přišly do třídy, na zdi vedle jejich lavice byl nový leták: STAŇ SE
NOVINÁŘEM I TY!!!
Hele Martino, ten leták, to je něco pro mě, a ten kroužek je tady, mohla
bych psát pro školní noviny!! Vykřikla Kristýna a objala Martinu.
To jo, tak přijď do sborovny ve čtvrtek v půl druhé, odpověděla Martina a
ukázala na leták. Dole na letáčku stálo: hlavní šéfredaktor: Marie
Kulincová.
Podívej, to je naše paní učitelka na češtinu a je to šéfredaktorka, řekla
Kristýna a ukázala na její jméno.
Dlouho Kristýně trvalo než si paní Kulincovou odchytla na chodbě v prvním
patře u šaten.
Paní Kulincová Kristýnu přijala a chtěla po ní nějaký čin nebo případ, který
se hodí do školních novin.
Kristýna tedy psala o vítězném zápase našeho fotbalového týmu.
A teď už určitě pátrá po dalších senzacích.........
Něco malé chlupaté....
Jednou v zimě jsem se probudila a u nás v křesle se cosi flekatého tulilo
v klubíčku. Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá, ale ono tam opravdu něco
spalo. Šla jsem blíž a vidím flekatého, ustrašeného a ušatého pejska.
Mamka s taťkou ho našli v mrazu venku. Celý se klepal, měl špinavý kožíšek a měl hlad. Tak jsme ho vykoupali, nakrmili a vyhnali blešky z kožíšku - a těch
bylo. Už jednoho pejska máme a tak mu rodiče chtěli najít novou rodinu. Ale
nikdo ho nechtěl.
Tak uběhl měsíc, pejsek dostal jméno, misku a pelíšek.
Mamka se pořád snažila pejska někomu vnutit, ale její snaha byla marná. Čas
běžel, pejsek- Fufík, se u nás zabydlel a už nespal v pelíšku ani v křesle,
ale nenápadně se vloudil do našich pelíšků. Je s ním spousta legrace.
Později jsme se dozvěděli, že pejska jeden pán nechtěl, odvezl ho daleko od
domova, vyhodil ho a ujel mu.
Ale pejsek našel nás a my všichni ho máme moc rádi.
V dubnu 2010 jsme se potkala s Ninem na setkání Informačních center pro mládež. Nino, který je z italské Sicílie, byl v pelhřimovské organizaci Hodina H jako dobrovolník na Evropské dobrovolné službě.
Domluvili jsme se, že v květnu přijede a stráví pět dní v Českém Krumlově, kde pro něj přichystáme zajímavý program.
Když nastal den „D“, Nino přijel do Českého Krumlova. Již dopředu bylo domluveno, že ho budu mít na starost já a také bude u mě těch pár dní bydlet.
Malý háček byl jen v tom, že Nino neuměl německy a já anglicky, ale vzhledem k tomu, že jsme se již trochu znali a tuto informaci jsme o sobě věděli, nebylo to ani pro jednoho z nás překvapení. Zjistili jsme, jak spolu dokážeme docela obstojně komunikovat....
Dobrovolník Mirek Vytlačil žije v Táboře je mu 16 let a jednou týdně na dvě hodiny jezdí za kamarádem Péťou, který má autismus.
Diakonie ČCE - středisko Rolnička v Soběslavi nám poskytla jeho příběh.
Děkujeme
A bylo to tady zase. Ten překrásný pocit naplnění, pocit vnitřní jistoty a radost z dobré věci. Právě odcházím na zastávku autobusu a po odpoledni stráveném s Péťou vyrážím domů. Autobusem jezdím hodně, často i několikrát za den, ale cesta ve čtvrtek po páté hodině je zcela výjimečná. Cítím se totiž, že jsem naplnil své místo na tomto světě.
S tímto originálním projektem (kamarád pro volný čas – pozn. autor) jsem se poprvé setkal ve škole. Vysvětlení celkového konceptu Rolničky ve mně zanechalo skvělý dojem a hned jsem se zapsal ke všemu, co bylo možno. Netrvalo dlouho a Renča, naše koordinátorka, mi napsala, abych se dostavil na výcvik dobrovolníků. Řekl jsem si, že s novou zkušeností by měl přijít závazek – ničeho se nebát. Odjakživa se cítím nejistě mezi vícero cizími lidmi a v místnosti, kde to všechno mělo za chvíli začít jich bylo asi dvacet. Téměř ihned jsem ale zjistil, že tady jsou jenom ti správní lidé a že toho máme mnoho společného. Výcvik vůbec neprobíhal tak, jak jsem si představoval. Vše bylo pojato spíše zábavnou formou a odlehčeně. Měli jsme šanci dozvědět se spoustu potřebných informací, ale také se navzájem poznat a už na výcviku navázat nová přátelství.
Pár měsíců na to mi opět pípla zpráva, že budu pracovat s klukem postiženým autismem. Miluji výzvy a to, co jsme se o autismu dozvěděli na výcviku mi stačilo k tomu, abych okamžitě kývl a sešel se s jeho již bývalou dobrovolnicí. Ta mě spolu s Renatou varovala před tím, že Petr, jak se klučina jmenuje, mě nejspíš nepřijme s otevřenou náručí a ať si nic neberu osobně. Jenomže já už byl rozhodnutý jinak. Byl jsem rozhodnutý, že ten den se s Petrem skamarádím.
První návštěva ve mně zanechala hluboké vzpomínky. Vůbec poprvé v životě jsem si uvědomil, že v té dokonalé společnosti, v tom světě bez vad, který se všichni snažíme najít a který je nám ze všech stran prezentován, existují i lidé jiní, než jsme my.
Rád přirovnávám svět k velkému hřišti, kde si každý najde to svoje. Někdo má rád houpačky, někdo se sklouzne na klouzačce, jiný má zase radši prolézačky. Všichni si hrají a řídí se heslem, „já nedělám nic tobě, tak ty nedělej nic mě.“ A takhle kousek dál od toho hřiště stojí řada lidí, kteří si nemohou hrát sami, ale je potřeba jim podat pomocnou ruku a na tu atrakci je vzít. Protože nejsou špatní, nejsou něco míň, jsou jiní. Jsou jiní a potřební.
Lidé reagují na dobrovolnictví různě. Znám i takové, kteří to nechápou a netuší, proč děláme to, co děláme. Hodně často také slýchávám, že nemá cenu dávat těm dětem nějakou naději nebo se snažit jim pomáhat, protože je v životě nic dobrého nečeká. Není to pravda. Můžou mít stejný, ba dokonce i lepší život, než má spousta z nás.
Já už jsem se rozhodl, rozhodl jsem se, že ať to stojí co chce, tak Petr bude mít dobrý život a prožije ho naplno tak, jak to zvládne jenom on sám. Sklouzne se na klouzačce, pohoupá na houpačce, vyřádí se na prolézačkách. Ale také si zahraje fotbal a hokej, zaběhá si kolem vody při žhnoucím slunci, zaplave si v moři, bude řídit auto, vyleze na vysokou horu, naučí se lyžovat, půjde do zoo, zahraje si na kytaru, poslechne si dobrou hudbu na koncertě a bude dělat spoustu dalších skvělých věcí.
Víte, věřím tomu, že můžeme projít našimi životy a na konci, když budeme ležet doma v posteli, se můžeme podívat zpátky na svůj život a říct: Ach jo. Anebo můžeme dokončit tenhle život, jako když na vlně jedete do své věčnosti, se slovy: To byla jízda!
A teď je naše povinnost, náš čas, abychom my, co si můžeme hrát kdy chceme a kde chceme, podali ruku těm, co stojí opodál a usmáli se na ně. Na to je teďka čas! Na to je čas!
Proběhla akce V Boudě proti nudě
V druhém týdnu prázdnin se v Nízkoprahovém volnočasovém klubu pro mládež uskutečnila akce V Boudě proti nudě. Od pondělí do pátku si mohly příchozí vyzkoušet různé výtvarné dovednosti, zahrát hry či poznat nové kamarády.
Na fotkách máte ukázku toho, co jsme v Boudě například tvořili (technika zažehlování voskovek).
Dále jsme barvili textil, zdobili květináče, malovali na fólie, vyráběli akvária z papírových krabic a další.
Více informací a fotek naleznete na webu www.bouda.cpdm.cz .
Jste srdečně zváni na další pokračování, které proběhne ve dnech od 15. do 19. srpna 2011.
Vstup je bezplatný, jen si s sebou vemte svačinku a oblečení, které si můžete ušpinit:-)
Ležím pod jabloní slyším zpěv sýkorky
a vidím mou lásku života, jak jde ke mně.
Ležím pod jabloní, kde se prožívaj ty nekrásnější
dny tohoto světa a dny plynou hrozně rychle
kdybych mohl tak zpomalim čas a užívám ho co
nejlíp, jak to jde, ale čas zpomalit nejde, škoda!!
Miluji jednoho člověka, ale vím, že už se blíží konec,
ale já to nechci,protože chci žít...
A ten člověk je mi nebližší člověk kterýho miluju
a budu navždy,ať se stane cokoliv.
Ležím a přemýšlím jak to tohle napsat a přišel jsem
na to!Má láska života mě na to přivedla děkuju
THE END
Toto měl být původně úplně obyčejný román, ale já neumím psát vážně a proto tady máte tohle.
Hezké čtení přeje autor Lukáš Navara
.