27.01.2011, z rubriky Literární tvorba, autor: Lukáš Navara
(Ne)obyčejný román

1. Problémy s procenty

 

  „Ženo moje, to vypadá špatně.“, prohlásil nadporučík Juff, kterému patří 49,9 % akcií firmy. „Ta jedna desetina procenta mě asi zruinuje.“. „Ale miláčku,“, řekla Juffova žena Bosia. „To tě přeci nemůže trápit. Je to jen jedna desetinka…“„Ticho!“, přerušil ji nadporučík. „Moc dobře vím, že mě podvádíš s Caloasiem.“ „Ale drahý. Vždyť víš, že to není pravda.“„Kecáš! Brubuchan tě viděl!“, otočil se za svou ženou Juff. „Brubuchan?!“, vzdychla žena a klesla na postel. „Přísahal jsi, že mě nenecháš špehovat!“„Ale Bosio, přestaňme si hrát! Říkejme si vše na rovinu!“, zařval nadporučík. Poté se zklidnil, zapálil si další doutník a otočil se na svou drahou polovičku pronikavým pohledem. „Musím se ti k něčemu přiznat Bosio. Nejsem tak úplně na ženy… Já miluji muže!“„Co?!“, zaječela Bosia. „Tak proč sis mě bral?!“„To bylo dříve, než mě potkal on, mého srdce šampión!“ „Kdo je to?!“ „Ach Bosio. Je to Superman!“

  Bosia vystřelila z postele jako šíp. „Je to kvůli těm dvěma desetinám, že jo?! To jsem si mohla myslet. Mě sis bral ze stejného důvodu, měla jsem celých 5% firmy. Že mě to tehdy nenapadalo.“ „Huso! Vždyť ses za mě vdávala jen kvůli mým penězům!“„To je pravda. Nuže, nyní odcházím!“, zahučela Bosia, otočila se na podpatku a rázně vykročila ke dveřím. „Běž si třeba do pr...“, najednou se Juff zasekl a smutně sklopil hlavu. „Blbý autor. Prý nesmím mluvit sprostě. No jo.“ Bosia se před dveřmi zarazila a otočila se za mužem lstivým pohledem. „Jo a vybrala jsem všechny tvé peníze z účtu a koupila si ten kožich z pravých netopýřích kůží.“, řekla jako jen tak mimochodem a práskla dveřmi. „CO?!“, zařval jako lev Juff a vydal se za Bosiou.

  „Tak za tohle tě zabiji!“, mnul si ruce. Žena byla rychlejší a ujela limuzínou, sotva Juff doběhl. Z limuzíny vylétl lísteček. Juff ho zvedl a přečetl si vzkaz. „P.S. se šoférem tě také podvádím. Tvá bývalá žena Bosia.“„NEEEE!!!“, řval Juff a klekl si na kolena. Začalo pršet a sluha začal hrát smutnou píseň. „Proč?! Proč?!, ječel Juff.“ Z černého nočního nebe padaly tisíce kapek deště. Juff celý promoklý se vypotácel zpět do své vily. Sluha stále hrál. „No jo, vždycky když se mi zlomí srdce, tak začne chc…“ Kde se vzala, tu se vzala palice a udeřila Juffa mocným úderem do hlavy. Poté zmizela. „No jo, no jo. Však já vím- žádná sprostá slova.“, postěžoval si Juff. „Sluho! Přestaňte hrát! Za trest vydrhnete záchody zubním kartáčkem! Hrát smutnou píseň… Vždyť to mi mé neštěstí ještě prohloubí! Tak a teď se mi pokloňte, jdu spát.“

   „Promiňte, pane. Nemám právo vám radit. Ale co kdyby jste začal Bosiu honit? Máte přece schopný tým mužů a navíc je to napsané ve scénáři.“ „A jo!“, praštil se do čela Juff. „Sluho, za to si dnes večer můžete užít s naší služkou! Kabát! Jé, co to kecám. Samopal a BMW!“„Jistě pane, děkuji pane. Hned obvolám váš tým.“ V tu ránu byl celý tým neohrožených mužů před Juffovo vilou. „Jak to, že jste tu tak rychle?“, zeptal se Juff. „Šmírovali jsme vás a Bosiu pane! Vypadáte, jako kdybyste byly z nějakého románu, pane!“, zařvali vojáci. „Dobrá dobrá, vojáci! Nemrhejme časem! Musíme za Bosiou, má kožich z netopýrů za všechny mé peníze! Ale pamatujte si, jestli poškodíte ten kožich, budete dělat sluhu mému sluhovi!“ Protože každý voják věděl, že to je ta nepříšernější práce na světě, plnili rozkazy se stoprocentním nasazením. Povolali i vrtulníky a vrhli se za Bosiou.

  Juff dával z vysílačky pokyny:“Rozdělte se do tří skupin po 5ti mužích! A bude se mnou honit Bosiu, B zablokuje pravou a C levou stranu. Jasné? A nezapomeňte, že kožichu se nesmí nic stát!“„Jasné, pane!, křičeli vojáci z vysílačky a rozdělili se. „Nechci vám do toho kecat“, prohodil přes rameno řidič. „Ale netopýři nemají srst, takže nemůžou mít kožich, leda tak kabát. „Ticho, šofére! Vy nemáte v této kapitole vůbec mluvit! A stáhněte mi okénko, budu střílet!“„To autora napadlo, proto vám do kulometu nedal náboje. Sic nevěřil, že byste byl tak blbý a střílel po tom autě, ale pro jistotu.“„No to je paráda! Tak autor ze sebe dělá šéfa a ovládá nám životy, no to je vážně skvělý!“ „To jste neměl říkat…“, řekl šofér a při zběsilé honičce se najednou z křižovatky vyřítil autobus a Juffovo auto do něj narazilo. Juff najednou viděl bílé světlo na konci tunelu. „Ahoj Juffe, ty ještě nemáš zemřít.“, řekl jsem. „Tak co tady dělám?“, vyhrkl na mě Juff. „Ale Juffe, štval jsi mě a autora se štvát nevyplácí. Takže se hezky drž textu jako na začátku a teď se vrať do příběhu. Akorát se vše vykloubí jinak, kvůli té nehodě…“ Bílé světlo zmizelo a Juff se začal probírat.

 

2. Nadporučík Juff je na dně

 

  „On žije! On žije!“, křičela zdravotní sestra Klára. „Už jsem ani nedoufal. To je opravdu zázrak!“, řekl doktor Závada. „Jsou tady mí příbuzní?“, zeptal se nadporučík Juff. „No nevím jestli je to dobré, jestli to unesete…“, pochyboval doktor. „Ach, doktore Závado. Autor mi řekl, že ještě nemám umřít. Klidně mi to sem naservírujte.“ „Nikdy nemůžeme vědět, kdy se autor rozhodne pro naši smrt. Každý den se mu musíme klanět a prosit ho za to, aby nás nezabil. Inu, přivedu je, ale příbuzní to nejsou.“ Juff zrudl:“Jak je to možné?!“ „Uklidněte se,“, chlácholil ho doktor. „Asi to bude tím, že žádné nemáte. Ale přece jen přišli tři lidé. Jeden je váš sluha, druhý je jakýsi úředník s důležitě vypadajícím kufříkem a třetí je pan Losos, majitel konkurenční sýrařské společnosti.“„Aha. No nevadí, pane Závado. Postupně je sem můžete zavolat.“„To jsem měl říkat já, ale to je jedno. Kláro, pojďte se mnou do mého hnízdečka lásky.“, řekl doktor a opustil pokoj spolu se sestřičkou.

  První přišel sluha. „Ahoj sluho. Už jsi dodrhnul ty záchody?“„Neračte se zlobit pane, ale měl jsem o vás starost…“„A vyčistil jsi ty záchody zubním kartáčkem?“„Ale pane…“„Jo, nebo ne?“„Ne.“ „Opět jste mě zklamal, sluho. Padněte na kolena a ukloňte se mi. Poté můžete odejít.“„Děkuji pane.“, řekl sluha, udělal, co přikázal Juff a odešel. Jako druhý přišel pan Losos, otec Lva Lososa, který vlastní 49,9 % firmy. „Dobrý den.“, řekl suše Juff. Ale Losos začal vesele:“Dobré ránko! Mám pro vás výhodný kšeft. Šlo by o 2 desetiny procenta akcií firmy.“ Náhle se Juffovi vrátila barva do tváře. „Ale jak to chcete udělat?“, zeptal se. „No velice jednoduše. Stačilo by svést nějakým způsobem Lvovo ženu Marietu.“„Opravdu? Ale vždyť…“„…má 2 desetiny firmy. Dostala je jako dárek od svého muže.“ Juff ho zarazil:“Moment. Proč mi chcete pomáhat.“ „No jednoduše. Přenecháš mi Bosiu a já si ji vezmu za ženu.“ Juff věděl, že ho Bosia opustila, ale pan Losos to asi ještě neví a tak na něj začal hrát:“No… je to lákavé. Ale… Já mám Bosiu moc rád…“„Ticho. Já vím moc dobře, že jste se rozešli. Stačí mi, že ji necháš na pokoji.“„To nebude problém.“, odpověděl Juff a převalil se na posteli. Pan Losos už se začal loučit:“Tak se brzy uzdrav, já mám ještě obchodní jednání.“ „Fajn. Mějte se.“

  A tak se rozloučili a jako poslední přišel do pokoje důležitě vypadající úředník s ještě důležitěji vypadajícím kufříkem. „Dobrý den.“, řekl nepříjemným hlasem úředník. „Mám pro vás zprávu. Tímto vás oficiálně zbavuji 2 desetin procenta firmy Cheese and milk company.“ Nadporučík zbrunátněl a prudce se posadil. „Cože?! Děláte si legraci?! Proč?!“„Je to kvůli té včerejší nehodě, pane. Neměl jste žádné peníze na zaplacení škod. Tyto 2 desetiny nyní patří státu.“ „Státu?!“, zařval Juff. „To nesmí být!“ Úředník si Juffa nevšímal a pokračoval:“Ještě tady mám jedno oznámení, pane Juffe. Tyto dvě desetiny si nyní zakoupil Lev Losos a společně s jeho ženou nyní vlastní většinu společnosti. To znamená, že nyní mají plné právo společnost řídit bez vašeho zasahování. To samé samozřejmě platí i pro Supermana. Hezký den.“, řekl s úšklebkem úředník a odešel. Juffovo dech byl rychlý. Rychlejší než je zdrávo. Zamotala se mu hlava a omdlel.

  Opět viděl bílé světlo na konci tunelu. „To mě chceš hned zabít?! Jen to udělej autore! Už nemá smysl, abych žil dále!“, řval na mě Juff. Ale já jsem si ho nevšímal a šoupl zpět do příběhu.

  Mezitím na druhém konci města si Lev Losos mnul ve své vile ruce. „Tak Marieto. Konečně můžeme ovládnout trh s mlékem. Budeme největší společnost!“ „Ano, můj milovaný.“„Ehm. Marieto, slyšel jsem různé zvěsti. Mám pocit, že na mě otec něco kuje.“ „Proč by to dělal?“, zeptala se Marieta svého muže. „Kvůli Bosie! Jsem si tím úplně jist, drahá.“„Che, ale stejně ti nemůže nic udělat miláčku. Máš přeci 50,1 % firmy.“ „Omyl Marieto. Mám 49,9 % firmy a ty máš 0,2% firmy. Určitě se na tebe zaměří, aby ti je mohli vzít.“ „Kdo oni?“ „Můj otec a nadporučík Juff.“„Ale, jak to nejde. Musí mít můj podpis. Krásný a nekostrbatý.“„Já se nebojím, že by to z tebe chtěli dostat násilím.“„Ale jak jinak…“ Lev významně kývl hlavou. Marieta se zarazila, ale pak ji to došlo:“To ne… Jak… tě to mohlo vůbec napadnout?! Co… co… si to o mě myslíš?!“„Ale nic.“, řekl Lev a nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Tak kde je?“, zeptal se Lev. DING! DONG! „Á konečně je tady.“, přešel ke dveřím a otevřel je:“Tak vás konečně vítám!“, pozdravil Lev jakého si muže, středně velké postavy a veselého pohledu. „Zdravím vás pane Losose. Mám pro vás tu zprávu.“ Marieta se ozvala:“Jakou zprávu drahý?“„Ale nic…“, řekl Lev, převzal zprávu a pročítal si jí. „Jde jen o to…“, pokračoval Lev. „Jen jestli předání akcií proběhlo naprosto legálně, aby mě nemohli ty akcie nějakým způsobem sebrat… Hmm. Skvělé, detektive Jonsone. Mnohokráte vám děkuji, opravdu jste mi pomohl, tady máte jistý finanční obnos.“ A podal detektivovi balíček peněz. „Děkuji, pane Lve. Mějte se hezky. „Vy také! Marieto, zítra odstartuji svůj plán. Musím mít tvou plnou podporu.“„Neboj se drahý. Máš ji mít.“

 

 

Paticka, tiraz ci co...