Do Polska jsme cestovali koncem srpna vlakem. V něm jsme strávili se všemi přestupy bezmála 24 hodin. Už to pro nás bylo novou zkušeností, nikdy jsme totiž tak dlouhou dobu vlakem nejeli. Na místě na nás již čekala polská skupina, která celý projekt organizovala. Všichni nás vřele přivítali, ale nepadlo ani jedno anglické slůvko. V tu chvíli jsme tomu ještě nevěnovali nějakou pozornost. Z nádraží jsme se přesunuli do areálu, ve kterém jsme měli strávit následujících 10 dní. Ten předčil veškerá naše očekávání. Ani ve snu by nás totiž nenapadlo, že budeme bydlet v malém, ale krásném zámečku, který bude obklopen rozsáhlým parkem. A hned další překvapení nás čekalo v zápětí. Všichni jsme se sešli v jídelně, kde pro nás bylo připravané bohaté občerstvení. Tam jsme se dozvěděli, že Francouzi nakonec účast odřekli a místo nich přijela skupina z Litvy, což nám ale vůbec nevadilo. Plni odhodlání jsme se snažili komunikovat s ostatními, ale vždy, když jsme promluvili anglicky, všichni na nás s údivem zírali. To už nám bylo jasné, že něco je špatně. Náš vedoucí tedy hned oslovil hlavní organizátorku a ptal se jí, jak to je s komunikací. Odpověd, kterou jsme dostali, nebyla ani trošičku příznivá. S angličtinou se zde vůbec nepočítalo, počítalo se s tím, že Litevci umí polsky a my že se nějak dorozumíme. Samozřejmě jsme byli zklamaní a nevěděli jsme, jak stávající situaci budeme řešit.

Druhý den, kdy už začal plánovaný program, vyšlo najevo, že my budeme mít opravdu veliké problémy. Něco jsme sice od ostatních pochytili, ale spousta jiných informací nám unikala. Mája, hlavní organizátorka, nám chtěla vyjít vstříc, a tak byl náš program trochu přizpůsoben našim potřebám. Snažili jsme se zapojovat do programu, nedostávali jsme žádně těžké úkoly, ale některých činností jsme se prostě zúčastnit nemohli, takže jsme měli daleko víc volného času. K dispozici jsme měli fotoaparáty a kamery, takže jsme se učili s nimi zacházet a všechno dění jsme dokumentovali. Ostatní mezi tím psali články a vymýšleli různé reportáže.

Jak bylo psáno v programu, jeden den jsme opravdu navšivili Polskou Televizi, kde nás provedli natáčecími studii a průvodce nás seznamoval s veškerým zdejším děním. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel jsme si z výkladu v polštině moc neodnesli. A stejný scénář měla návštěva místních novin, internetové televize, karikaturisty, ale i třeba prohlídka pracovních dílen pro postižené. Pouze jedna přednáška byla vedená v angličtině i polštině, a to s učitelkou, která strávila jeden rok jako dobrovolnice v Africe. Nejen že mluvila o zajímavých věcech a byla velice sympatická, ale také jsme zjistili, že naše angličtina není tak špatná, jak jsme se obávali.

Musím uznat, že organizátoři celého projektu se opravdu snažili, aby nám vše usnadnili, jak jen mohli. Na jednu prohlídku nám dokonce sehnali průvodkyni, ktrerá uměla česky. Snažili se pro nás vymýšlet spoustu sportovních aktivit a soutěží, při kterých není nejdůležitější dorozumívání. A je pravda, že jsme časem pochytili i pár slovíček. Celých deset dní totiž bylo intenzivním kurzem polštiny a ať jsme chtěli nebo ne, pár frází se nám jistě nesmazatelně vrylo do paměti.

Celý pobyt nakonec nebyl tak špatný, jak se ze začátku zdál. Sice jsme neprocvičili angličtinu, ale odvezli jsme si spoustu zkušeností, které se nám v budoucnu můžou hodit. Ač se to může zdát jako ne zrovna kladná zkušenost, rozhodně jí nelitujeme a ani nás neodradila od případných dalších účastí.